Nahazuji myšlenky,
na pomyslnou udici..
Návnadou jsem si já,
mé pod – i vědomí..
Bylo to prý už dávno,
říkají mi vzpomínky..
Po noci přichází ráno,
s ním i strach a domněnky..
Strach sama ze sebe,
jakou mám v rukách moc,
od země až do nebe,
skrze vesmír, den i noc..
Snažím se ho setřást,
pro ty jeho hloupý lži,
že nedokážu, to co chci,
a jít si za svými sny..
Namlouvá mi toho pořád víc,
že jsem k ničemu a na nic..
Vím však, že Jsem víc, než nic,
a že nic, je víc, než nic..
Vysypávám koš smutku,
co vrostl mi ze skutků,
již ho není potřeba,
mám se přece ráda..
Musím si plně Věřit,
a nepřestávat Snít!